0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
18. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
22. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra farářka Anna Pokorná)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 15. srpna 2021
Lukáš 7; 36 – 50

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.





Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Lukáš 7; 36 – 50)
(36) Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.
(37) V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje,
(38) s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
(39) Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“
(40) Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –
(41) „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát.
(42) Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“
(43) Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“
(44) Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.
(45) Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.
(46) Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.
(47) Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
(48) Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“
(49) Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“
(50) A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“


Komu bylo hodně odpuštěno, ten hodně miluje. Kdo se vyhrabe z velké propasti, tomu se lehce projevuje vděčnost. Takový člověk ví o tom, že má být za co vděčný. Je mnoho případů lidí, kteří se obrátili na víru z úplného dna. Třeba u lidí závislých na drogách nebo alkoholu má terapie vírou celkem nadprůměrnou úspěšnost. Pro někoho se možná stane víra novou závislostí, ale mnozí se skutečně od závislosti osvobodí úplně. Je jim hodně odpuštěno. Cítí úlevu, že už nemusí pokračovat v tom, co jim škodí.

Ježíš se lidem s pochybnou pověstí nevyhýbal. Říkalo se o něm, že se baví s hříšníky. Sám vyhledával ty, kteří potřebují lásku a odpuštění. „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ (Lukáš 5; 31) – říkával. Pomoc potřebují ti, kteří si sami neumí pomoct. Pomoc potřebují ti, kteří jsou uvěznění v koloběhu problémů a nevědí jak ven.

Co asi prováděla ona hříšná žena, která tak vášnivě projevila Ježíšovi vděčnost? Kolik světců a různých lidumilů čerpá svoji lásku k druhým z vděčnosti za prominutou minulost? Co dělali předtím, než se obrátili?

Když lidé udělají chybu, rychle se to rozkřikne. Zvlášť na malém městě. Bůh ví, odkud farizej Šimon věděl o ženině hříšnosti. Ani se nepodivil, že se na hostině objevila, jen si v duchu říkal: „Teď se ukaž Ježíši, pokud jsi prorok, poznáš, co je tahle žena zač!“ Šimon se upnul na minulost oné ženy. A i nás často zajímá to, v čem lidé v minulosti selhali. A někdy se i sami u sebe zaměřujeme hlavně na to, co se nám nepovedlo.

Farizej Šimon vlastně podrobil Ježíše v duchu zkoušce: „Tak schválně, jestli je Ježíš opravdu prorok. Vždyť proroci přece poznají, kdo je kdo. A kdyby Ježíš poznal, s kým má co do činění – jistě se nebude s pochybnou ženou bavit.“ Šimon možná čekal, že se Ježíšova moc projeví jako oddělování plevele od pšenice. Plevel musí ven. Pryč z vybrané společnosti. Pochybná žena si přece nezaslouží Ježíšovu přízeň. Tak si i dnes někteří lidé někdy představují zachovávání křesťanských hodnot – stačilo by odstřihnout problémové lidi a měli bychom ráj na zemi.

Jenže Ježíš svoji moc projevil jinak. Neodstřihl pochybnou ženu. Odpověděl na Šimonovy nevyslovené pochyby úplně jinak. Odvrátil farizejovu pozornost od toho, co bylo se ženou v minulosti a přivedl Šimona k nové otázce – k takové, která nejspíš Šimona nikdy dřív nenapadla: „Když věřitel odpustí dluh menšímu dlužníkovi a většímu dlužníkovi, který z nich ho bude víc milovat?“

V podobenství bylo Šimonovi nastaveno zrcadlo. Někomu je odpuštěno méně – ale i to je dost! Padesát denárů, to byla tehdy mzda na dva měsíce. Vtip je v tom, že každý potřebuje něco odpustit. Každý máme dluh, který nejsme schopni splatit. A zatímco velcí dlužníci si bývají svých prohřešků vědomi, u menších dlužníků je riziko, že si ani nevšimnou, že jim bylo odpuštěno. Šimon si neuvědomoval, že je mu odpuštěno – a tak se ani neobtěžoval projevit Ježíšovi patřičnou úctu.

Riziko, že se nám ze života vytratí vděčnost, stoupá s tím, čím spořádaněji žijeme. Farizej Šimon byl jistě mravně na výši, byl to slušný člověk. Ale zřejmě slušnost není to nejdůležitější. Šimon si ve své spořádanosti ani neuvědomil, koho má na návštěvě. Ještě že Bůh netrestá neuvědomělé, ale laskavě jim připomíná: „I vám bylo odpuštěno a ne málo. Tak odpoutejte svoji pozornost od toho, co dělají druzí a zaměřte se na to, co bylo dáno vám. Uvědomte si, že i vy jste dostali dar odpuštění.“

Komu bylo hodně odpuštěno, ten hodně miluje. Šimon sám na základě Ježíšova podobenství začíná chápat – když totiž necháme Boha, aby nám kladl ty správné otázky, aby nás vytrhával z našich zažitých názorů – dojdeme k odpovědi i sami. Odpověď přichází z úst farizeje: „Miluje víc ten, komu je více odpuštěno.“ Ježíš Šimonovi přitakal. „Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku.“

Z Ježíšových slov není jasné, co je dřív – láska nebo odpuštění? Bylo ženě odpuštěno, protože projevila lásku nebo naopak? Překlady se s tímto veršem vyrovnávají tak i onak. Můžeme říct, že: „Projevila velikou lásku, protože jí bylo odpuštěno“, ale stejně tak i: „Projevila velikou lásku, a proto jí bylo odpuštěno.“

Oddělit lásku od odpuštění nebo odpuštění od lásky totiž zřejmě nelze. S odpuštěním se v Boží perspektivě počítá automaticky. V našem pohledu je to jiné – odpustit je kolikrát těžké. A někdy navzdory tomu, že milujeme. Nebo právě proto, že milujeme. Někdy je těžké odpustit právě proto, že hodně milujeme.

Dnešní příběh nás učí jiný pohled – máme poznávat, že v Boží perspektivě patří láska a odpuštění k sobě. Pokud chápeme lásku jako cit, bývá těžké odpustit. Ale láska je v příběhu o ženě hříšnici spíše dějem – způsobem, jakým je člověk vázán k Bohu, pokud si uvědomí, že je mu odpuštěno. Láska je reakcí na vysvobození. Láska je v Božích očích čin. Láska je způsob, jakým žena vyjádřila Ježíšovi vděčnost, láska je způsob, jakým mu projevila službu. Láska je služba druhým bez ohledu na momentální city a pocity.

V modlitbě Páně říkáme: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Zavazujeme se k tomu, že se chceme podílet na Boží lásce. Protože v případě odpuštění je naše spoluúčast nutná. Boží odpuštění se dostává k lidem skrze ty, kteří lidem odpouštějí. A když přemýšlíme o odpuštění, možná může být i nám pomocí Ježíšovo podobenství o věřiteli a dlužnících. Totiž – když máme odpustit, můžeme také odvrátit pozornost od bolestivé minulosti, od toho, kdo nám jak ublížil, jaká se stala křivda – k tomu, jak nám bylo odpuštěno – můžeme přesunout pozornost jinam – a to k minulosti i přítomnosti i budoucnosti Božího odpuštění pro nás.

Bůh sice odpouští bez ohledu na naše rozhodnutí, ale fakticky se odpuštění ve světě projevuje skrze činy lásky a odpuštění těch, kteří s vděčností odpuštění přijali.

Odpuštění bývá těžké, ale nakonec se vyplácí. Odpuštění přece není jenom tíha, ale i úleva. Kdo neodpouští, shromažďuje si křivdy. Dívá se na svět pohledem věřitele, nikoli toho, kdo je vírou osvobozený k odpuštění.

Komu je hodně odpuštěno, hodně miluje. Odpuštění uvolňuje stavidla. Kdo to jen je, že odpouští hříchy? Divili se Ježíšovi současníci. O odpuštění se často mluví v příbězích o uzdravení. „Kdo to jen je, že odpouští hříchy?“ Odpuštění je zázrak. Odstraňuje překážky, které si bez odpuštění neumíme sami odstranit. Umožňuje pohyb, znovu dovolí chodit těm, kteří se nemohli pohnout, odpuštění dává propuknout pláč tomu, kdo tak dlouho smutek zadržoval sám v sobě. Pláčem byly očištěny nohy Ježíše, ale pláčem byla očištěna i žena sama. Pláče ten, kdo si uvědomí svoje provinění, a pláče i ten, kdo je dojatý vděčností, že může znovu volně dýchat. Bůh ukazuje bezpodmínečné odpuštění i těch největších provinění. U Boha je odpuštění možné, máme ho zaručené.

Na závěr příběhu o osvobození ženy hříšnice čteme, že Ježíš ženě řekl: Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji! Jaká to asi byla víra? Myslím, že asi nebyla nijak teologicky dokonalá. Hříšná žena v domě farizejově nemohla tušit nic o Ježíšově poslání, o Ježíšově moci, o jeho božství. Neznala nic z křesťanské dogmatiky. Ale přesto její víru Ježíš vyzdvihuje. Dokonce jí přisuzuje zásadní podíl na záchraně.

Víra, kterou Ježíš oceňuje je nejspíš jednoduchá, ale silná víra v to, že odpuštění je možné.

A tak i my, věřme. Odpuštění je možné. Díky Bohu nám bylo odpuštěno. Díky Bohu může být odpuštěno všem. Můžeme Boží odpuštění přijmout a pak se třeba i podílet na Božím díle tím, že dobrou zprávu o odpuštění pošleme slovem i činem dál.

Amen.

Anna Pokorná


© 2005 archa.cz