0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
18. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
22. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra farářka Anna Pokorná)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Historie kobyliského sboru a příběh stavby sborového domu
Text ke 40. výročí otevření sborového domu v Kobylisích

Farní sbor v Kobylisích rostl od roku 1939 ze dvou odnoží. Jednu tvořila skupina evangelíků účastnící se práce v Jednotě Českobratrské v Kobylisích, druhou členové Českobratrské církve evangelické patřící ke sboru v Libni. Filiálním sborem, spadajícím pod libeňský, byl ustanoven v prosinci 1939 a samostatným sborem se stal v roce 1951. K prvním shromážděním se kobyliští evangelíci scházeli v místní škole, za druhé světové války, kdy byla církev v roce 1942 ze škol vyhoštěna, našel sbor útočiště v prostorách pronajaté truhlářské dílny na tehdejší Rumburské ulici. Ke sboru patřila od roku 1940 i kazatelská stanice letního shromáždění v Troji – Na Farkách.

Filiální sbor v Kobylisích zvažoval stavbu nového sborového domu od roku 1945, přesto setrval téměř 30 let v provizoriu v Rumburské ulici (později třída Rudé armády, dnes Klapkova). Sbor se v září 1945 přihlásil, na základě dekretu o konfiskaci a rozdělení půdy, o přidělení parcely za účelem stavby modlitebny a bytu duchovního. Jednalo se o pozemek o rozloze 380 sáhů, na rohu ulic Čimické a Písečné, který daroval sboru jeho člen Jiří Jelínek. O rok později požádal sbor o přidělení dvou domů a jedné parcely ze zkonfiskovaného německého majetku. V dubnu 1948 předložilo staršovstvo Synodní radě záměr vystavět sborový dům. V roce 1950 však byl pozemek z odkazu bratra Jelínka účelově označen jako zemědělská půda, zabaven státem a situování kostela v tomto místě bylo prohlášeno za nevhodné. V majetku sboru byla ovšem od roku 1948 ještě další parcela v Čimické ulici, na které sbor zvažoval stavbu pětipatrového domu s modlitebnou v přízemí, čtyřmi byty a osmi samostatnými pokoji v horních patrech. V první pětiletce se ale o takové stavbě v rámci výstavby hlavního města neuvažovalo a v roce 1955 byl pozemek, po neúspěšném jednání o prodeji či náhradě, vyvlastněn vojenskou zprávou pro výstavbu bytů. O rok později se sboru podařilo zakoupit truhlářské dílny na třídě Rudé armády, jejíž část již řadu let užíval. Ani tato transakce se ovšem neobešla bez ústrků ze strany komunistických úřadů, nicméně od roku 1956 začal sbor projektovat adaptaci objektu na sborový dům a podařilo se získat i úřední souhlas. Stavba neměla být financována z prostředků státu, ale z církevních fondů a obětavosti členů sboru.

Synodní rada ani Jeronymova jednota v té době neměli dostatek prostředků na to, aby uspokojili všechny stavitele v církvi a žádný ze stavebních podniků nedokázal zahrnout stavbu do svého plánu. Vážná situace nastala v roce 1964, kdy se modlitebna ocitla v sanačním pásmu v souvislosti s projektem výstavby Severního města. Naděje na vybudování sborového domu byla v komplexní výstavbě socialistického sídliště mizivá. Proto sbor požádal prostřednictvím sekretáře Světové rady církví o podporu stavby z prostředků zahraničních církví. Náhradou ze pozemky vyvlastněné v padesátých letech bylo zároveň jednáno s útvarem hlavního architekta hl. m. Prahy o parcelách, na kterých by bylo možné v rámci projektu Severního města kostel vystavět. V roce 1965 vypršela shodou okolností nájemní smlouva na pozemek, na kterém dnes sborový dům stojí. Po nezbytných úředních tahanicích, komu připadne – zda místní škole nebo tělovýchovné jednotě – byla parcela poskytnuta kobyliskému farnímu sboru. Celkové uvolnění politické situace koncem šedesátých let, angažovanost významného "evangelického" architekta Bohumíra Kozáka a kobyliského faráře Jaroslava Ondry, v té době generálního sekretáře mezinárodní Křesťanské mírové konference, přispěly ke zdárnému započetí stavby. Především přislíbený západní kapitál pak urychlil zařazení kostela do plánu investiční výstavby.

Projektů sborového domu vzniklo v letech 1964–1966 několik. V zadání ideového návrhu byl především požadavek na modlitebnu pro 150 osob, s prostorem pro varhany v zadní části, dělitelnou sborovou místnost pro 50 osob, kuchyňku v blízkosti sborové místnosti, ústřední topení a byt 3+1 pro faráře. Synodní rada tuto koncepci doplnila ještě o čtyři pokoje pro ubytování jejích hostů. Návrhy na stavbu se sešly od architektů Ferdinanda Kouby, Radko Kouby a progresivního týmu Turek–Zbořil. Nekonvenční návrh architekta Bohumíra Kozáka, který byl staršovstvem sboru favorizován a předběžně schválen útvarem hlavního architekta, byl v této fázi považován za příliš drahý. V roce 1967 doporučila Synodní rada celkovou změnu stavebního programu a do užšího výběru zařadila projekty architekta Kozáka a architekta Ernsta Gisela ze Švýcarska. Staršovstvo sboru se ještě pokoušelo obhájit původní projekty a znovu oslovilo tým Turek–Zbořil s žádostí o přepracování jejich návrhu. Giselův projekt – nízký rovný dům ve stylu izraelských staveb – odmítlo jako nepraktický, ale pod „nátlakem“ Synodní rady původní studie českých architektů neobhájilo.

Se stavbou sborového domu bylo započato v září roku 1969 a její průběh nejlépe ilustrují zprávy stavebního odboru, které předkládal sborovému shromáždění bratr Radko Kouba. Datum slavnostního otevření nového kobyliského kostela stanovila Synodní rada na 6. června 1971, ale do toho dne nebyl dodavatel stavby schopen splnit veškeré závazky. Obětavostí členů sboru, kteří zejména na úpravách okolí sborového domu odpracovali bezpočet brigádnických hodin, bylo možné stanovený termín dodržet.

Za účasti Ernsta Gisela a významných hostů z domova i ciziny předal synodní senior Václav Kejř 6. června 1971 kobyliskému faráři Janu Karasovi klíče od sborového domu, který se stal symbolem nezlomného odhodlání kobyliských evangelíků a živoucího Kristova těla, tedy církve.

Společenství sboru dále rostlo i díky příchodu nových členů, především mladých rodin z nového Severního města. Ubytovací zařízení sloužilo hostům sboru a Synodní rady, dům v Kobylisích byl místem setkávání rodin z Východního a Západního Německa. Po odchodu faráře Karase do důchodu nastoupil v lednu 1986 na jeho místo farář Jiří P. Štorek. Byl výraznou kazatelskou osobností a během let svého působení postupně měnil tvář tradiční evangelické bohoslužby i kobyliského sboru. Po svém příchodu rozproudil diskusi, která vyústila v celkovou rehabilitaci sborového domu. Postupně došlo ke změně orientace bohoslužebného prostoru kostela, k vybudování bezbariérového přístupu, zvonice a k instalaci nových varhan. V únoru 1993 dospělo staršovstvo k rozhodnutí spojit nutnou technickou opravu budovy se zásadní provozní úpravou a kapacitním rozšířením sborového domu. Konkrétní podobu získal projekt v roce 1995, kdy byl vybrán a po připomínkách a úpravách schválen projekt architektů Schauflera a Roskovce. První etapa rekonstrukce rozšířila ubytování o čtyři nové pokoje v suteréních prostorách (po vystěhovaném celocírkevním archivu), následovaly úpravy ve dvou zbývajících podlažích a vestavba výtahu. Poté přišla na řadu nástavba třetího podlaží se dvěma služebními byty. Dalším krokem byla úprava prostoru před sborovým domem, stavba zvonice a zavěšení dvou zvonů z dílny Rudolfa Manouška. Potřeba rozšíření se po roce 2000 ukázala jako opodstatněná, především po příchodu korejských křesťanů do kobyliského sboru. Dnes sborový dům poskytuje zázemí nejen české a korejské části sboru, ale nově také skupině japonské.

Příběh sborového domu v Kobylisích není jen příběhem architektonicky hodnotné stavby a několika generací kobyliských evangelíků. Je příběhem místa, kde se již čtyřicet let shromažďuje živé společenství a kde roste Kristova církev.


zpět ...
© 2005 archa.cz