V některých společenských kruzích se považuje řeč o penězích za neslušnou. Peníze jsou téma, o kterém se nemluví, ať už jich ti, kdo o nich nemluví, mají habaděj, anebo s nimi sotva vyjdou.

Mezi ty, kdo se nechtějí tématem peněz příliš „zašpinit“, patří i lidé v evangelických sborech. Jenže k víře a ke sborovému životu patří i odpovědnost za svěřený majetek, za hospodaření sboru, za kostely a modlitebny, odpovědnost za to, aby šíření Božího slova, kvůli kterému se scházíme především, bylo šířeno v důstojných podmínkách. Důstojnými podmínkami mám na mysli sborové prostory, ve kterých se topí, je v nich uklizeno, a jejich prostředí skýtá kultivované zázemí pro sborový život.

To všechno vyžaduje nemalé finanční prostředky, přičemž přibližně jen čtvrtina peněz, které církev ke svému působení potřebuje, přichází ze státního rozpočtu. Zbylé tři čtvrtiny jsou z vlastních zdrojů, ke kterým patří sborové sbírky, dary členů a salár. Salár je příspěvkem na činnost církve a jeho zaplacení je povinností každého dospělého člena sboru. Mnozí z nás se ptáme, jak vysoký vlastně ten příspěvek má být? V naší církvi se začíná uplatňovat názor, že by to měla být 3 % ročního příjmu.

Jestliže tedy příjem činí například 100 tisíc korun, na salár bychom měli dát tři tisíce. Salár platí každý dospělý člen sboru sám za sebe, ovšem manželé mohou své saláry sečíst a společně za oba je zaplatí ten, pro něhož je výhodnější daňový odpočet. Ten je možný v tom případě, že roční salár přesáhne tisíc korun.

Přestože jsem potřeboval probrat v uplynulých řádcích téma praktické, ne příliš duchovní nebo poetické, obracím se k vám v těchto adventních dnech také s přáním radostného očekávání věcí příštích, neboť v městě Davidově se nám narodil Spasitel.

Pavel Veselý, kurátor