Podle výkladového slovníku českého jazyka je obětavost vlastnost, jejíž nositel nesobecky pomáhá druhým a přináší jim na úkor svého pohodlí určité oběti. V evangelické církvi pojem „obětavost“ používáme především při debatě o hospodaření sboru, tedy o penězích, které přicházejí do sborové pokladny prostřednictvím sbírek, saláru a rozličných darů.

Podívejme se, jak jsme na tom v našem kobyliském sboru. Za loňský rok představuje výtěžek saláru 124 tisíc korun, sbírky činí 101 tisíc, na darech jsme dostali 209 tisíc, ostatní příjmy činily něco přes patnáct tisíc a úroky z běžného účtu přinesly jedenáct stokorun. To je celkem téměř 451 tisíc korun.
Na první přečtení hezký úspěch. Však taky podle číslice, která oznamuje výšku sbírky z předchozí neděle a jež se pravidelně objevuje na nástěnce v předsálí, to s naší zmiňovanou obětavostí není tak špatné. Jenže, jaké jsou asi sborové výdaje?

Podle přehledu, který pro staršovstvo vypracovala pokladní Olga Poláková, za rok 2003 představují jednadvacet položek. Jsou mezi nimi mzdy pracovníků, jejich sociální a zdravotní pojištění, platby za elektřinu, plyn a vodu, částky za daně, poplatky a církevní odvody, náklady na opravy, údržbu nebo sborovou knihovnu. No prostě když to všechno sečteme, vyjde nečekaných 555 tisíc korun, které bylo nutné v loňském roce vydat. Znamenají tedy uvedené položky, že žijeme na dluh a jsme vlastně v „červených číslech“?

Je to trochu složitější a aniž bychom chtěli cokoliv zamlčovat, detailní rozbor je nad možnosti tohoto příspěvku. Další příjmy totiž přináší sboru pronájem pozemku, ubytování hostů, nebo nájemné za objekt v Klapkově ulici, nicméně jak s ubytováním, tak se stavební aktivitou jsou spojeny zase další výdaje.

Přesto jsem chtěl alespoň v letmém přehledu naznačit, že hospodaření U Jákobova žebříku představuje složitý organizmus, v němž hraje obětavost, tedy schopnost každého z nás sáhnout do peněženky a oddělit ze svého domácího rozpočtu finanční prostředky na potřeby sboru, velkou úlohu.

Pavel Veselý