0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
18. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
22. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra farářka Anna Pokorná)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Kázání z druhé adventní neděle
6. prosince 2020 na text: Izajáš 63, 15-19


Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny? Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno. Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví! Dočasně si tvůj svatý lid přivlastnili, tvou svatyni pošlapali naši protivníci. My jsme tvoji odedávna. Jim jsi nepanoval, nazýváni nebyli tvým jménem. Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely.
Iz 63, 15-19

Sestry a bratři,

text se sice nachází v Izajášově proroctví, ale je to modlitba. Velice otevřená, snad dokonce opovážlivá. Její upřímnost nás zaráží. Čekali bychom, že člověk, který se ocitl v nouzi zjevně vlastním zaviněním, bude Boha prosit o pomoc o poznání skromněji a pokorněji. Místo toho slyšíme samé stížnosti a obvinění. Neznámý modlitebník se Boží pomoci přímo dožaduje. Připomíná Bohu, jak by se měl chovat. Takto přece nemá hovořit člověk k Bohu, ale spíš Bůh k člověku: Bůh má právo si na nás činit nárok, cosi po nás vymáhat a napomínat nás, když nesplňujeme jeho očekávání. V této modlitbě je vše jaksi obráceno naruby.

A přece i takové modlitby v bibli najdeme a není jich málo. Některé žalmy znějí velmi podobně. Jsou snad pro Boha urážející? Nevypadá to tak. Nevím o jediném místě v bibli, kde by byl Bůh uražen a zneuctěn naší modlitbou – pokud tato modlitba skutečně vychází ze srdce, v tomto případě z bolavého srdce. Naopak se zdá, že Bůh se nechává přemlouvat a přesvědčovat. Proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno, vyzývá nás Ježíš. Neodbytnost a snad i drzost či neomalenost našich proseb se tu dokonce předpokládá. Nejen Bůh nám připomíná, co máme dělat a co mu dlužíme, ale také člověk smí Boha upomínat na jeho zaslíbení.
Jistě můžeme namítnout, že Boží spása se přece nedá vynutit, protože je nezaslouženým, svobodným darem. Bůh se nenechá manipulovat. Je ale možné a správné před Bohem otevřít své vlastní nitro – se vším, co se v něm skrývá. Bohu máme svěřit nejen své zbožné pocity, svou vděčnost, radost a naději, ale také to ostatní. Bolest, beznaděj, malou víru. A třeba i rozčarování z Boha, nespokojenost nad tím, jak pečuje o tento svět i o můj život. Nemá smysl se před Bohem tvářit, že tyto pocity a myšlenky v nás někdy nejsou. On je beztak dobře vidí, i když je zakrýváme před ním, před druhými i přes sebou samými.

Již samotný začátek modlitby je takovou nepřímou žalobou – podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Jako by Bůh seděl jen kdesi v nebeských výšinách, kde je mu dobře, a o bídný svět dole se moc nezajímal. Jistě nás napadne, že takový Bůh přece není, vždyť vždycky věrně doprovázel svůj lid a zachraňoval ho od různých nepřátel. Ale v tuto chvíli se tak Bůh modlitebníkovi prostě jeví – jako Bůh vzdálený a netečný. Stejně tak se onomu ztrápenému člověku zdá, že Bůh před ním a před celým izraelským národem skrývá svou sílu a moc, svůj soucit a milosrdenství. A trvá to příliš dlouho, vždyť už jsme si trest odpykali dostatečně, tak proč ho ještě dál protahovat?

Vzápětí přichází další důrazné připomenutí něčeho, na co jako by Bůh zapomínal. Jsi přece náš Otec! To není jen výtka, to je skutečný nářek. Podobně se cítí děti, od kterých odejde některý z rodičů. Když jsi můj otec – jak mě můžeš jen tak nechat a nestarat se o mě? Těžko může být pro dítě větší ztráta, než když odejde jeho rodič. Co asi musel prožívat Boží lid, když něco takového vyslovil? Je zajímavé, že hned poté je tu Bůh osloven jako vykupitel. Tímto výrazem se původně označoval blízký příbuzný, který se zastává a ujímá práv svého jiného příbuzného, například se pomstí za křivdu na něm spáchanou. Tedy: když už se k nám, Bože, neznáš jako otec, zastaň se nás alespoň jako blízký příbuzný!

Trochu záhadně zní následující stížnost: Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Nejde o to, že by snad zmínění praotcové měli vstát z hrobu a ujmout se svých potomků. Je to spíš obraz vykořeněnosti: všechny tradice jsou zpřetrhány, nemůžeme se spolehnout na to, že jsme synové a dcery velkých postav z minulosti, že tu kdysi byl slavný izraelský národ. Z minulosti se žít nedá. To je situace, kterou i my dobře známe. Jsme vděčni za to, co vybudovali naši předkové ve víře, stojíme takříkajíc na jejich ramenou. Ale to nestačí, svou víru musíme žít teď a tady, odpovídat na otázky, které nám klade dnešní doba. Probojovat si ty svoje zápasy.

Asi největší potíže nám ale činí tato výtka: Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Zde sice už konečně zazní přiznání, že situace, do které se Izrael dostal, byla důsledkem jeho svévole, bloudění a zatvrzelosti. Jedním dechem je ale z toho všeho obviněn Bůh. On prý dopustil nebo dokonce způsobil, že jsme šli po vlastních cestách a nakonec spadli do záhuby. Takové obvinění Boha je jistě nefér. Ale ani o něm nemůžeme říct, že by nám bylo úplně cizí. Vždyť tak často kolem sebe slyšíme, že kdyby Bůh existoval, nemohly by být žádné nespravedlnosti, žádné války. Tím ale lidé vlastně svalují odpovědnost za své činy na Boha. A možná i nás někdy napadne: proč jsem takový, jaký jsem; proč mám různé nedobré vlastnosti a sklony, anebo proč mě Bůh neobdařil schopnostmi, které bych tak rád měl. Je snazší to vše svalit na Boha, než se snažit se sebou něco udělat.

Možná na nás celá modlitba působí příliš ukřivděně. Ale její závěr je nadějný. Bůh ještě neřekl své poslední slovo. Cizí národy se Božího lidu zmocnily jen dočasně, nemohly si ho vzít do trvalého vlastnictví. Jedině Bohu samotnému patří Izrael. Jedině Bohu samotnému patří život každého z nás. Bůh je skutečně naším otcem, i když se nám výhled k němu někdy zatemní – tak jako teď v podzimním čase třeba celé dny vůbec nevidíme slunce a ono tam kdesi za zataženou oblohou pořád je. A stejně jako jednou mraky odejdou a slunce se zase rozzáří, jednou také Bůh protrhne nebesa a sestoupí dolů. Nejen milostivě shlédne, ale skutečně vstoupí mezi nás.

Co pro starozákonního svědka zůstalo v horizontu naděje, pro nás je už skutečností. Bůh protrhl nebesa a sestoupil mezi nás. Jsi přece náš Otec, můžeme i my volat – ale ne už s trpkostí, ale s radostí. V Ježíši Kristu nás Bůh nově ujistil o svém otcovství, o svém horlení pro spravedlnosti, o své síle, která dokáže křísit z mrtvých, o svém cituplném nitru a velkém slitování. Současně dal všem temným mocnostem kolem nás i v nás jasně najevo, komu patříme a z čí ruky nás nikdo nevytrhne. A přece nemůžeme popřít, že jsou nám ta starozákonní slova plná rozčarování někdy hodně blízká, že se v nich nacházíme. V pohnutém roce, který pomalu odchází, jsme si to uvědomili mnohokrát. Adventní doba nám ještě jednou připomíná: Musíme čekat, ještě není dobojováno. Současně ale víme: máme na co čekat, máme se na co těšit. Žijeme pod protrženými nebesy.
Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz