0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
18. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
22. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra farářka Anna Pokorná)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Z kázání
Osamělý, vzdálený Bůh na svém nebeském trůnu. Není to rozšířená představa u nás, křesťanů a křesťanek? Mnohým je otázka po Bohu a všechno mluvení o něm málem beze smyslu a nemožné. Bůh je daleko a nepřístupný. Čtení z listu apoštola Pavla do Říma mluví o zkušenosti věřících. To je totiž jediná cesta, jak je možno smysluplně o Bohu mluvit. Neboť kdo nemá zkušenosti o Bohu, může sice opakovat prázdné formule a jména, ale neví, o čem vlastně mluví. Je to podobné, jako kdyby člověk mluvil o lásce nebo utrpení, aniž by je někdy zakusil a prožil.

Podle apoštola Pavla je zkušeností křesťanů v prvé řadě vědomí nové svobody. Věřící vědí, že je Bůh přijímá a osvobozuje, že mohou jít svobodně k němu a nazývat ho Otcem. Nemusejí se blížit Bohu jako otroci, ve stálém strachu, že od něj budou třeba potrestáni; nejsou ani vystaveni libovůli nějakého despoty. Jejich Pán je spíše chápajícím a milosrdným Otcem.

To, že jsme Boží děti není zbožný výmysl nebo sebeklam. Má to svůj základ ve zkušenosti, kterou lidé udělali s Ježíšem. On sám jim umožňoval tento postoj. Je mnoho lidí, kteří si myslí, že i bez Ježíše vědí, kdo je Bůh. Chceme-li ale my vědět, kdo je Bůh, musíme hledět na Ježíše. On nás učil modlit se k Bohu jako k Otci. A také nám celým svým chováním ukazoval kdo a jaký je Bůh. Když se ujímal hříšníků a vyvržených, když s nimi byl. Když dával naději těm, kdo stáli na okraji společnosti. Když všem, kteří mysleli, že je Bůh opustil a odsoudil, slíbil odpuštění jménem Božím. V tom všem se ukazovalo, kdo je Bůh: ne despota, ne tyran, ne neúprosný soudce, ale dobrotivý, slitovný Otec, který chce člověka spasit.

Ježíš ukazoval, že Bůh se ujímá ze své dobroty člověka. Kdo se jako Ježíš spolehl na Boha, kdo se obracel ve víře a v důvěře k němu obracel, ten zakusil, kdo je Bůh. To ale neznamená, že jsme uchráněni všech ohrožení. Znovu a znovu trpíme svou nedostatečností, znovu a znovu jsme pokoušeni, abychom se sami zajistili. Abychom spoléhali sami na sebe místo na Boha. V našem životě mohou nastat situace, kdy říkat Bohu „Otče“ se stává problém. Kdy vztah k Boží otcovské lásce je v nebezpečí. Kdy nás obestře jakási temnota. Také Ježíš tuto temnotu vzdálenosti od Boha prožil: na kříži.

Naše víra není pojištěním proti takovým a jiným obtížím. Pravá víra není ani povznesení se nad životní obtíže. Pravá víra ví, že ve svých obtížích nejsme ponecháni sami sobě. Že skrze Ducha svatého jsme i my spojeni s Ježíšem a Bohem Otcem. Taková víra je pak důvodem naší naděje.

Bůh tedy není vzdálený Bůh, který sídlí někde daleko, v osamělé velikosti a soběstačně si tam žije svým trojičním životem. Bůh se nám chce sdílet. Chce, abychom zbaveni všeho strachu k němu přicházeli jako děti ke svému Otci, plni důvěry. A abychom měli účast na jeho životě, který je životem rozdávající se lásky.

Nám věřícím se mnohdy zdá být úplně samozřejmé, že mluvíme o Bohu. Slovo Bůh se alespoň v češtině stalo i citoslovcem, např. ve zvolání: proboha. Myslí ale lidé při takových slovech skutečně za živého Boha? Někdy také mluvíme o Bohu v nějaké bezvýchodné situaci, když si uvědomujeme svou bezmocnost a rozpačitost, ozve se v naší mysli nebo na našich rtech slovo „Bůh“. Mluvíme v té chvíli o Bohu biblického svědectví, který se slitovává, a nebo hledáme jen pomocníka v nouzi, který je nám k službám a zasáhne, když už si sami nevíme rady?
Slovo Bůh je snad nejvíc zatížené slovo ze všech lidských slov. Kolik válek se vedlo v Božím jménu? A kolik jich bylo mezi křesťany? Může to být skutečný Bůh, kterého se dovoláváme ve svých náboženských, politických i hospodářských egoizmech a válkách?

Co vlastně můžeme vědět o tom, který dle svědectví apoštola Pavla „sídlí v nepřístupném světle“ (1 Tm 6,16)? Možná je to tak, že mnohými svými řečmi o Bohu ztrácíme smysl pro Boží velikost. Pro to tajemství Boží. Často to vypadá tak, jako by se mluvilo spíše o nějaké precizní věci a ne o živém Bohu. Nevede snaha hovořit o Bohu, jako bychom ho úplně chápali, spíše k tomu, že jej chceme ovládat? Nesnižujeme Boha svými řečmi často na svou rovinu? A není pokušení postavit Boha do své služby vlastně porušením prvního a druhého přikázání?

Obraz, který si jako lidé děláme o Bohu, ať už hmotný nebo slovní, často snadno zakrývá pohled na toho, o kterém Písmo říká, že je to „skrytý Bůh“ (Iz 45, 15). Stavíme Boha do svého výkladu světa, používáme ho, abychom se sami světa zmocnili. Bůh se možná často stává prostředníkem pro naše účely:
třeba pro uplatnění teologů, kteří o něm mohou chytře mluvit; nebo pro sebedokazování mocných, kteří si zbožnými řečmi chtějí získat přízeň.
Myslím, že v tomto multikulturním společenství je dobré připomenout, že vždy a všude se velcí myslitelé a ctitelé Boha pečovali o to, aby zůstalo platit, že Bůh je veliký. Že vždy zůstává větší.

Nevyslovitelný. Nepostihnutelný. V Číně v 5. století před Kristem Lao-tse řekl: „Jméno, které může být vysloveno, není věčné jméno“. Řecký myslitel z téže doby, Herakleitos: „To jedno, jedině moudré nechce být nazýváno jménem Zeus“. Starý Izrael dostal zákaz dělat si obraz Boha a dodnes ani nevyslovuje svaté Boží jméno, ale opisuje je. Starý zákon sice mluví o Božím jednání s jeho lidem, ale nemluví o Boží podstatně. Augustin ve svých Vyznáních říká: „Co to vypoví ten, kdo o tobě hovoří? Ale běda těm, kteří o tobě mlčí, vždyť přece ti, co o tobě mluví, jsou jako němí.“ Tomáš Akvinský ještě před tím, než dopsal své hlavní teologické dílo po jednom svém intenzivním prožitku Boží blízkosti prohlásil, že všechno, co o Bohu doposud napsal, je spíš jako plevel.

Velcí myslitelé radí mlčet a ne mluvit o Bohu. Nemyslí se tím ale líné, zbabělé zmlknutí. Smyslem takového mlčení je spíš údiv nad nevýslovnou Boží velikostí, naslouchání, zda se Bůh ukáže, čekání, aby nás vzal do svého společenství a pozvedl nás nad naše úzké hranice.
No ale nesmíme snad říkat, že se Bůh ukázal v Ježíši? Že nás zavazuje, abychom se stali jeho svědky? Není to tak, že nelze dávat svědectví o Bohu slovy, když o něm nemluví náš život? Vždyť teprve v životě, který ukazuje na Boha, mají slova o Bohu své správné a nutné místo.

Vždy však před těmi slovy je mlčení, ve kterém k nám Bůh přichází, jedná s námi a na nás. Potom teprve můžeme volat „Abba, Otče!“ Spolu s naším nitrem, naším duchem to potvrzuje sám Duch Boží. On v nás tak volá, on z nás dělí místo, z kterého je pak tak voláno. Duch svatý v naši srdcích je předpoklad takového volání. V Duchu svatém se můžeme modlit, věřit a poznávat Boha.

Smyslem trojiční neděle není mít moudré řeči o Boží svaté Trojici. Smyslem je, nechat se do ní vtáhnout. Tím, že v sobě necháme prostor Duchu svatému, který jediný probádává hlubiny Boží a nechává nás ve víře, naději a lásce volat: „Ty jsi Bože, můj Otec“.

Pokoj Boží, který převyšuje každý rozum uchovej vaše srdce a smysly v Ježíši Kristu. Amen.

Tomáš S. Drobík


zpět ...
© 2005 archa.cz