0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
18. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
22. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra farářka Anna Pokorná)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Předletní přemýšlení nejen na léto
V posledních dnech jsem se setkal s větami, které měly jedno jednotící téma: „Nemám nikoho. Jsem na život sám“. Ptal se novinář starší ženy: „Postarala jste se až do smrti o svého druha. Kdo se jednou postará o Vás?“ „Nikdo. Jsem na všechno sama. Nemám nikoho“. Z nemocnice se vrácel muž s nevyléčitelnou diagnózou. „Máte si s kým o své nemoci povídat?“, ptala se ho sestřička při odchodu. „Nemám. Leda tak s nebesy. Nemám nikoho“. Vzpomněl jsem si na jeden pohřeb, kde byla rakev s tělesnými pozůstatky zesnulé manželky a u rakve stál jeden jediný člověk. Manžel. „Mám ještě čekat? Přijde ještě někdo?“, ptám se. „Už ne. Nemám nikoho.

Už nemám nikoho. Jsem sám“. Smutné příběhy lidské opuštěnosti. Před oči mi naskočí záběry s filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam. Jedna z hlavních postav stojí po návratu z nemocnice u postele a se smutkem a úzkostí v hlase říká: „Nenašel se nikdo, koho by zajímalo, co cítím“. Mé myšlenky to přivádí k evangeliu, kde muž, třicet osm let chromý leží ve sloupořadí, vedoucí k chrámu. Ježíši, který jde do chrámu a u chromého se zastaví, odpoví na otázku, chce-li být zdráv, slovy: „Pane, nemám člověka. Nemám nikoho, kdo by mi pomohl, kdo by mě odnesl do rybníka, když v něm vře voda“. Smutné jednotící téma celého života, lidské historie. „Nemám člověka“. Přepadá mě smutek. A vlastně ne. Přepadá mě taková zvláštní, poněkud smutná radost. Marně totiž vzpomínám, jestli jsem kdy taková slova vyslovil já, jestli mě kdy přepadl pocit opuštěnosti, který by měl sebemenší reálný podklad. Odpovídám si, že ne. Jsem za to vděčný. Ale co ti, kteří s pocitem opuštěnosti žijí své životy? Copak jich znám málo?

V knize „Etika úcty k životu“ napíše Albert Schweitzer památné věty s nekonečným dosahem: „Vždycky jsem spoluprožíval všechnu bolest, kterou jsem viděl vůkol sebe, a to nejen bolest lidskou, nýbrž i všeho jiného stvoření. Vždycky jsem se držel myšlenky, že každému z nás je uloženo trochu této bídy odstranit“. Každému z nás a trochu. Nejen někomu a ne všechnu bídu. Přeneseno do oblasti lidské osamělosti: Každý z nás můžeme být někomu partnerem ve sdílení, v rozhovoru. Měl jsem v těchto dnech velkou radost z toho, že na výzvu v kostele, aby někdo navštívil jednu sestru v domově pro seniory, mi postupně čtyři lidé řekli, že ji navštívili a vyřizují pozdravy. Stává se mi to celkem často. Sedím v kostele, zpíváme píseň, dívám se na tváře přítomných sester a bratří a prožívám radost, neboť vím, že tito lidé vědí, co znamená „trochu“a „každému“. Díky těm přítomným a samozřejmě mnoha dalším, je na světě méně lidí, kteří by řekli, že nemají nikoho, nikoho nezajímají, jsou na všechno sami.
Ovšemže všichni máme člověka. Všichni máme někoho, koho zajímá, co žijeme, co cítíme, co si myslíme, co nás trápí, proč pláčeme, proč jsme v napětí. Máme někoho, koho bytostně zajímá celý náš život. Tak bytostně, že ho s námi prožívá a že pro něj umírá na kříži. A pak vzkříšení. A kámen je odvalen. Tolik mu na našich životech záleží, že kámen našich životů je odvalen. Spolu s kamenem u hrobu, kam ho položili. Ježíši Kristu na člověku záleží. Ježíši Kristu na nás záleží.

S tímto ujištěním vstupujme do letních dnů, z tohoto ujištění čerpejme sílu při spolulidství. „Je tu někdo sám? Hle, tady jsem“. I tak to může být.
Hezké léto v Kristově blízkosti i v blízkosti druhých lidí.

Zdraví Vás Váš farář Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz